Vyznání

27. března 2014 v 11:17 | to nepovím :)
Jsi kapkami deste padajici na mou tvar,
andilek nosici svatozar.
Motylkem spanilym,
mesicem zarivym,
co vede me kroky nocni tmou...

Tak tohle mi napsal jeden moc prima kluk jako vyznání...není to nádhera?
 

Jedna básnička k zamyšlení

29. ledna 2012 v 3:37 | neznámý
  • Tvé oči

    Jsou to tvé oči
    Bolavé červánky
    Ve větvích stromů
    ... Co smutkem modrají
    Když On tu není
    Jsou to tvé oči
    Zraněné studánky
    Co v lemu blankytném
    Skrývají něhu
    A prosí o snění

    Jsou to tvé oči
    Bez nichž by obloha
    Neměla hvězd
    A u cesty čekanky
    Nemohly kvést
    Jsou to tvé oči
    Kterými říkáš
    Proč nejsi se mnou
    Když noc ve mně dýchá
    Touhou tak jemnou


Pár citátků o životě

16. srpna 2011 v 19:12
První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pomatuješ jeho číslo. (Emile Zola)


PROBUZENÍ

Když skončila noc a začínal den,
zdál se mi o tobě nádherný sen,
hledět ti do očí,
hladit tě po tváři,
hned srdce poskočí,
jedině s Tebou se můj úsměv rozzáří.

Náhle se probouzím,
pelíšek je prázdný,
přemýšlím čím to je,
že něco mi schází.

Zjišťuju že to není jen sen,
ale možná i skutečnost,
takže trápit se nad tímto snem je
jen a jen zbytečnost.
 


Pokračovat nebo to vzdát?

26. ledna 2011 v 12:58 | Lidka Malá

             Není den, abych v novinách nenašla alespoň jeden článek, ve kterém skoro dopodrobna popisují, jak někoho omrzel svět, napsal dopis na rozloučenou a vzal si to nejcennější, co měl - vlastní život. Měl opravdu důvod?

Opravdu nebylo jiné řešení?

           Sama jsem to zažila. Člověkú se během vteřiny zhroutí svět. Já jsem si třeba chtěla vzít život kvůli klukovi. Bezhlavě jsem se zamilovala do kluka, který mě bral jen jako kamarádku, členku sboru. Tajila jsem to, nikdo o mé platonické lásce nevěděl. Pak jsem se jednou podřekla před kamarádkou, ta to řekla holce, která do něj byla taky zamilovaná a začalo peklo. My dvě jsme se neustále hádali a ta druhá o tom dokonce tomu klukovi řekla. Ten se dlouho rozmýšlel a nakonec si vybral zlatou střední cestu - šel studovat na kněze. Když jsem se to dozvěděla, zčernal mi svět a nebýt kamarádky, která mě našla včas a zabránila tomu, abych si podřezala žíly, asi bych už dneska nic nepsala.

            Dneska už tedy neodsuzuji nikoho, ze zoufalství člověk dělá různé věci, chlastá, sahá si an život, rozhádá se z rodinou.....

            Taky jsem přemýšlela o tom, který druh ebevraždy je asi nejrychlejší a nejméně bolestivý.

Lidi to zkoušejí všelijak, ale já bych asi nebyla schopná ani jednoho. Asi mám silnej pud sebezáchovy.

            Lidi, pamatujte si jedno : Život jsme si sami nedali, nemáme proto právo si na něj sahat.

A taky už vím, že vždycky je nějaké řešení. I když třeba příjdete o byt, o peníze, o partnera..... vždycky je na světě někdo, kdo vás vyslechne, poradí, podá pomocnou ruku. Jen se nesmíte bát o tom mluvit.

            A taky pomáhá udržovat se v optimistické náladě. Třeba já každé ráno, jak příjdu do koupelny, se na sebe do zrcadla usměju a sama sobě řeknu, že jsem hezká holka. Zkuste to taky.




Co je potom?

8. ledna 2011 v 10:56 | já
Jeden čas jsem se docela hodně zajímala o to, co bude, až člověk navždy zavře oči....
Jako zdravotní sestru mě to zajímá dvojnásob, nejednou jsem viděla umírat člověka. A u nás na JIPce, kde to člověk vidí hned, stačí mrknout na monitor, je to o to zajímavější.
Člověk leží, na monitoru pravidelná křivka a pak se zpomaluje, zpomaluje......až najednou....._____________ a je to! Začne akce, masáž srdce, umělé dýchání, Adrenalin, Atropin.....celej tým se snaží a stejně je to k ničemu. Po půl hodině řekne lékaž jednu prostou větu: ,, Ukončete to!" A je po všem.
Jenže jak celou tu zástavu a akci vnímá ten pacient?
Představuji si to tak, že stojí jakoby vedle toho doktora a je jen na něm, zda se ještě na nějaký čas vrátí nebo to vzdá.
Jednou jsem četla knihu, kde se jeden prpofesor zabýval tím, co lidi prožvají při klinické smrti.
Jedna paní tam právě popisovala, jak ležela na operačním stole a najednou přišla zástava.
Popisovala tam, jak jakoby jela tunelem a kolem ní se míhaly okamžiky z jejího života. Na konci tunelu stála zářící postava, která ji nejprve lákala k sobě, ale když už byla skoro na dotek od ní, začala ji od sebe odhánět a slyšela, jak jí ta postava říká, že na ni ještě čeká spousta práce a starostí, že ještě není její čas. Vrátila se do svého těla a všechno dopadlo dobře.
Vesměs se ale pak lidé už nebojí smrti, vví, co je čeká.
Jsem věřící, proto se docela na smrt těším. Podle toho, co slibuje Bible, nás čeká věčná blaženost a kdo by se nechtěl mít nekonečně dlouho dobře?
Proto radím....nebojte se smrti. Podle mě to nic není.
A taky věřím, že existují andělé, a ten pravý nás doprovodí do Ráje.
světlo na konci tunelu


Anděl smrti




PF 2011

1. ledna 2011 v 15:34

Odbyla půlnoc, nasatala ,,třetí světová" a všichni si přáli šťasný a veselý Nový rok.... Tak nějak si říkám, proč si valstně říkáme tahle absurdní slova, když pak příjde Silvestr a každej si jen stěžuje, jakej byl ten uplynulej rok těžkej a složitej.

Moje přání do tohohle roku jsou možná pro někoho nesplnitelné, pro někoho hračkou. Chtěla bych se konečně provdat za svou velkou a jedinou lásku a kdyby to yvšlo a vzali mě na vysokou školu byla bych taky velmi, ale velmi spokojená.

No, necháme to osudu.

Zatím přeji všem, aby se jim splnila jejich přáníčka a aby ten letošní rok byl alespoň o kapánek lepší než ten minulý.


V říjnu....

12. října 2010 v 22:08
Pod nohama cinká to poztrácené listí, cítím, že se blíží listopad.......zpívá jeden můj oblíbený zpěvák. Tak nějak to vítím i já.
listí
Přidám sem pár úlovků z procházky podzimní krajinou.
Dokonce jsem objevila i berušku a pár včeliček. Asi je vytáhlo unavené říjnové sluníčko.
unavené sluníčko
beruška

Výlet do dinoparku

19. července 2010 v 15:36
Tak, jak jsem slíbila, vkládám první zážitek z prázdnin.
Byli jsme na výletě v dinoparku Vyškov. Reklama na něj je přímo kolosální, zábava, adrenalin.....
Přijeli jsme k dinoparku, kde nás čekal první šok. Fronta na vstupenky byla dlouhá jako když před revolucí dovezli do krámu banány či mandarinky. No nic! Vystáli jsme si asi hodinovou frontu a konečně se dostali do ZOO Vyškov. No...Zoo... Kdyby moje babička vybírala peníze za to, že ukazuje dětem na našem dvoře slepice, prase a kachny, vyšlo by to nastejno. No a tak tedy hurá do dinoparku. Jenže to jsme ještě nevěděli, že je nutný vystát si novou, cca 30ti minutovou frontu na příšerně přecpanej autobus, kterej nás přivezl do ráje dinosaurů.
modely super, ale organizace v parku nulová.
Zkrátka jestli chcete strávit skoro celý den nějakým čekáním ve frontě, neváhejte a jeďte do dinoparku.

Předprázdninové zamyšlení

16. června 2010 v 14:11
Tak jsem si dneska sedla k netu a náhodně klikla na nabídky cestovních kanceláří. letoviska jako sen, azurové moře, ale kde na to má našinec vzít a nekrást?
Proto se těším na dovolenou, kterou jsme si naplánovali s miláčkem. Pojedeme na okružní cestu po naší vlasti. Hrady, zámky, propasti, hory...... zkrátka idylka. Spát budeme pod stanem, v autě, v campu.... Moc se těším a přeji všem pohodovou dovolenou. Potom dodám článek o tom, jak jsme se měli.

Drogy - zkušenost?

27. května 2010 v 18:04
,, Dej si, budeš jako v ráji!" lákají kluci na diskotéce kamarády či kamarádky na malou tabletku, jointa či špetku bílého prášku. Ale je to opravdu vstupenka do ráje, nebo spíše do pekla?
 Když jsem dokončila zdrávku, strašně moc jsem se chtěka dostat na vysokou školu se sociálním zaměřením. Ptáte se proč? Chtěla jsem pracovat po skončení školy právě s drogově závislýma. Je mi jich vlastně moc líto.
Je to pro ně mnohdy únik od drsnéé reality, od problémů, od špíny tohoto světa. Jenže nevidí, že se řítí do propasti, ze které je cesta strmá, klikatá, bolestivá a dlouhá. A je velmi důležité, aby je na té cestě vzal někdo za ruku. Pomůžeme jim?
Je to na každém z nás.  Zkusme se podívat kolem sebe. Maldáí lidé nemají co dělat. Sedí jen doma u netu, poflakují se po sídlišti, chodí na diskotéky.....
Docela závidím mojí mamce. Dodnes moc ráda vzpomíná na to, jak jezdili na brigády na chmel, na brambory... Byla tam legrace, ale nemysleli na kraviny. A drogy? Byly pro ně něco jako vzdálená Amerika, nedostupné a srašidelné. Měli jen jedinou - dobrou náladu, která se rychle vstřebává a je jí tolik, že na ni nepotřebujete krást peníze, dostanete ji zadarmo.
Prosím, připravme našim dětem takový svět. Ne plný drog a násilí, ale plný sluníčka, radosti a bezstarostného štěstí.

Kam dál